O nás

Kateřina Pavlovičová, roz. Sládková (* 1998, Kladno), pochází z Kladna–Švermova, po matce a částečně po otci má jihočeský původ. Otec je literární historik (viz s. 13–22, 306–311),* matka (viz s. 165–172) učitelka. Vystudovala indonésistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a orální historii – soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií téže univerzity. Už od prvního semestru na indonésistice jsou jejím hlavním badatelským zájmem Československo-indonéské vztahy v různých podobách, zejména v první polovině minulého století. K tomuto tématu ji přivedl prastrýc Zdeněk Hajník, který byl v roce 1956 na kladenském náměstí přítomen návštěvě prvního indonéského prezidenta Sukarna (srov. s. 108–131) a i po více než šedesáti letech aktivně používal slovo „sudara“ (indonésky správně saudara). Bakalářskou práci věnovala vztahům Československa a Indonésie právě v éře prezidenta Sukarna.
Diplomovou práci pak zaměřila na dějiny indonésistiky. Za ni získala v roce 2025 Cenu Zdeňka Horského; z jejího výzkumu vychází také anglický příspěvek do německého sborníku o dějinách českých orientalistik, který brzy vyjde. Je ráda, že může krůček po krůčku navazovat na práci zakladatelů české indonésistiky, zejména Miroslava Oplta (kromě výše odkazovaného Sukarna srov. s. 315–324).
Už od dětství tíhla k literatuře, byť tehdy ještě spíše jako performerka (srov. s. 166–167, 171–172). Literatuře a překladu se později začala věnovat i profesněji: nějaký čas působila v měsíčníku pro světovou literaturu Plav, pro který připravila koncepci indonéského čísla (6/2024) a přeložila několik textů. Publikovala také v Mateřídoušce, Pošli recept a na portálu New Monsoon. Na začátku roku 2025 se s Milanem seznámili s Tomášem Daňhelem (srov. s. 237–241), s nímž a dalšími indology připravili pro Plav Boží číslo věnované náboženstvím a literaturám jižní Asie. Kromě práce na asijských číslech koordinovala také číslo dánské (10/2024). Příležitostně překládá z indonéštiny (viz s. 274–282, 283–290) a přednáší v muzeích či na Filozofické fakultě UK.
V současnosti působí jako edukátorka a dokumentátorka v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, kde se podobně jako kdysi Miroslav Oplt v Orientálním ústavu věnuje širokému spektru činností – od edukace přes výstavy až po nekonečnou administrativu. V mládí si vyzkoušela i poněkud méně běžné pracovní úkoly, často spojené s nějakou výzvou, například brigádu v kostýmu opičky nebo provázení s maňáskem rytíře Rolanda v Husitském muzeu v Táboře. Při provázení v rotundě na Budči ji poštípal sršeň a odvezla sanitka.
Už na základní škole sklízela úspěchy v dějepisných olympiádách a v roce 2012 vyhrála soutěž Lidice pro 21. století. Je několikanásobnou juniorskou medailistkou České republiky v orientálních tancích, soutěžila také na mistrovství Evropy, málem na mistrovství světa, ale některé státy neuznaly kategorii, ve které soutěžila. V dětství bavila celou rodinu přípravou veselých soutěží, při kterých vždycky někdo brečel (viz s. 166). Dnes už má kromě spánku i další osvědčené metody psychohygieny (srov. s. 168): ráda chodí do lesů, hlavně těch horských, pije nefiltrovanou becherovku a poslouchá Vypsanou fixu.
Ve spřáteleném nakladatelství Pustaka Kacang zároveň s touto knihou vycházejí její Sebrané texty (ed. Milan Pavlovič), které shrnují rané vtipy a recepty i dospělou éru její tvorby soustředěnou kolem portrétů významných osobností české indonésistiky či poznámek k indonéské a obecněji asijské literatuře.

* Odkazy vedou na obsah knihy Miscellanea nautialia aneb Hořící ostrovy aneb Jak Káťa s Milanem vařili dort aneb Od Tábora až k nám cestička jako mlat.

Milan Pavlovič (* 1994) se narodil v Písku (srov. s. 174),* žije napůl v jihočeském Mnichově (viz s. 54–74) a v Praze. Pochází z dělnické třídy. Živí se jako redaktor, editor a korektor, redakčně spolupracuje či spolupracoval s nakladatelstvími Triáda, Malvern, Práh, Mi:lú Publishing, Biblion, dybbuk, Academia, Euskaldun, Pistorius & Olšanská, Vyšehrad, Plišáčci Mnichov a časopisem Plav. Publikoval v časopisech Tvar, Tvořivá dramatika, Plav, Souvislosti, Host, A2 a Romano voďi a na portálech Literární.cz, Alarm, New Monsoon, Rockmag a VolumeMax.
Za obrázek Herkula v katovické školce vyhrál knihu Milan Pavlovič a Herkules (viz s. 160–161). Při zápisu do katovické školy zaujal kresbou hájovny, což byl v té době jeho hlavní motiv (srov. s. 160). Na své zaniklé stránce fotbaleeek.blog.cz komentoval zhruba v letech 2006–2008 fotbalové dění, na blog Ondřeje Nováka poté přispíval zejména glosami k českému metalu. Na blogu Lucie Krumlové (srov. s. 151–152) s ním v roce 2007 vyšel rozhovor o jeho dojmech ze zápasu Sparta vs. Most, kde Sparta přebírala titul a loučila se s Jardou Blažkem („My ti, Jardo, všichni děkujem, hej, všichni děkujem.“).
V dětství sbíral samolepky (viz s. 180), staré mince (viz s. 223) či MicroStars (tamtéž). Z roku 2004 má pohár z šachového turnaje v Katovicích; ca roku 2003 skončil třetí na šachovém turnaji v Mnichově.
Od mládí se teoreticky (srov. s. 139–148) i prakticky (viz s. 224) zajímá o šipky. Jednou se umístil na druhém místě prestižního šipkařského Memoriálu Karla Tábora (2026), který od roku 2023 spolupořádá (srov. s. 181) a ca od roku 2019 rozhodcuje; třikrát obsadil třetí místo (2017, 2022, 2025). Vyhrál šipkařský turnaj ve Volyni (2022), mnichovský Miniturnaj (2025) a kladenský Vršek cup, nesoucí příjmení Jardy Vrška (srov. s. 336–353) (2025); jednou skončil ve Volyni třetí. Na podzim plánuje zřejmě s Káťou vyhrát v Mnichově turnaj smíšených dvojic.
V deváté třídě na ZŠ Jezerní ve Strakonicích dosáhl v matematickém klokanovi nejvíc bodů ve strakonickém okresu. Při maturitním slohu jako první na strakonickém gymnáziu získal plný počet bodů. Za čtyři roky tamního studia zameškal přesně jednu hodinu. Získal 2. Cenu Vladimíra Macury na Studentské literárněvědné konferenci (2019), kromě tohoto diplomu si z pražských studií bohemistiky a příbuzných oborů odnesl hlavně hromadu rozčarování.
V roce 2012 jako kytarista založil obratem zaniklou thrashmetalovou skupinu Pravděpodobnost zániku (viz s. 163–164, 223). Roku 2022 spoluzaložil zvukové těleso Úvod do komparatistiky (srov. alespoň zběžně s. 180, 189), se kterým zhudebňoval akademické paratexty a kde hrál na ukulele, foukací harmoniku, kytaru, valchu, píšťalu, tamburínu, kastaněty a jiné perkuse apod.; za půlrok do pohřbu tělesa s ním stihl odehrát dvacet vystoupení, mimo jiné na Skalákově mlýně.
Překladatelsky debutoval překladem básně Briana Bilstona Needles (Jehličí), která vyšla péčí Červeného kříže Mnichov jako součást vánočního přáníčka (2025), a navázal povídkou Jessicy Reidy v romském čísle Plavu, které dával dohromady (2026), či překlady zde v knize (kromě výše odkazovaného šipkařského eseje viz s. 291–298), ovšem výraznější talent ani ambice na tomto poli nemá.
Za svá nejmonumentálnější díla považuje indonéské číslo Plavu s bibliografií překladů, rejstříky ke knihám Maria Praze nebo Jakuba Demla (v jinak ovšem příšerně připravené edici) či redakce překladů Paula McCartneyho, Davida Attenborougha nebo prince Harryho. Kromě Káti, šipek, hudby a literatury má rád pivo, zlaté retrívry, cyklistiku, jmenné rejstříky (viz s. 361–371), bibliografie etc.

* Odkazy vedou na obsah knihy Miscellanea nautialia aneb Hořící ostrovy aneb Jak Káťa s Milanem vařili dort aneb Od Tábora až k nám cestička jako mlat.